Experimentálně prokázat existenci posuvu spektrálních čar se povedlo teprve v roce 1960, tentokrát vlivem gravitačního pole Země na laserový paprsek zeleného světla [5], Obr. 2. Na Zemi má gravitační potenciál W_p fotonu velkou zápornou hodnotu, a vysokou kinetickou energie E_k – kmitočet fotonu f odpovídá zelené barvě součtu elektromagnetické a kinetické energie. Vzdalováním se od Země kinetická energie a též kmitočet f fotonu klesá a světlo zčervená.

Obr. 2. Vliv gravitace Země na kmitočet fotonu(cerveny-posuv.exe)Na místě je otázka: k jaké „konečné“ barvě směřuje barva fotonu, když tento letí do prostoru, kde gravitace Země je už zanedbatelná? Na tuto otázku nelze odpovědět na základe pokusu [5]. Víme jen, že při opuštění laserového zdroje je energie fotonu E_f = E_em + E_k = h.f, a jí odpovídá kmitočet f zelené barvy, a kinetická energie směřuje ke gravitaci prosté energii fotonu. Ve vzdálených končinách od Země energie fotonu klesne na úroveň E_f = E_em + E_k0 = h.f, ale její hodnota není známá, a tudíž ani na Obr. 2 není zobrazena.

Jelikož energie fotonu E_f je dána součtem elektromagnetické energie E_em a kinetické energie E_k, ekvivalentní hmotnost fotonu m určíme pomocí zákona ekvivalence E_f = mc₀²:

m = E_em /c₀²+ E_k/c₀² = m_em + E_k/c₀²,
kde m_em je hmotnost fotonu ve vakuu bez gravitačního pole. Jak již bylo řečeno, c₀² je převodní konstanta mezi energii a hmotností, proto proměny ekvivalentní hmotnosti m fotonu kopírují průběh kinetické energie (Obr. 1a). S klesající kinetickou energii snižuje se i rychlost fotonu, která ovšem v gravitačním poli Země může klesnout jen na nejnižší hodnotu c₀ rychlosti světla v gravitace prostém vakuu.

Hmotnost m fotonu v gravitačním poli je relativní – závislá na jeho rychlosti.
Q.E.D – což mělo být dokázáno.